Zakladatelem nakladatelství Růže byl Václav Vejsada, první ředitel a zároveň - podle pamětníků - neobyčejně zdatný tvůrce obchodní politiky. Uvolněná atmosféra ve společnosti tehdy umožnila vydávání do té doby zakázaných autorů z řad například pravicových katolických intelektuálů, kterým se pražská nakladatelství téměř nevěnovala (Zdeněk Kalista, Josef Knap, František Křelina a další).

Také v poezii se Růže orientovala na opomíjené autory. Do roku 1970 byla vydána například díla Ivana Slavíka, Bohuslava Reynka, Františka Daniela Mertha, Františka Lazeckého, Karla Zlína či Karla Bodláka. V této souvislosti se v nakladatelství objevují jména dalších dvou grafiků, Jaroslava Šerých a Jiřího Müllera.

Významným programovým počinem roku 1968 bylo vydání prvního svazku rozsáhlého výboru z povídkového výboru Adalberta Stiftera s ilustracemi Jana Cihly, který se též postaral o grafickou úpravu.

V oblasti prozaické tvorby se stal kmenovým autorem Věroslav Mertl, který v roce 1968 nastoupil do nakladatelství jako redaktor, aby se věnoval měsíčníku Arch. Tehdy zcela jistě netušil, že se za více než tři desetiletí stane nositelem Státní ceny za literaturu. Událo se tak v roce 2001 za román Hřbitov snů.

V nakladatelství se rozjela edice Venkovský román (Antonín Sova, Josef Knap), která však nebyla obohacena díly dalších autorů. Reálnou podobu také dostala snaha vydávat historické romány (Frank Tetauer /román Průvod s pochodněmi ilustrovaný předním českým výtvarníkem Josefem Lieslerem/, Vladimír Müller, Alois Míka).
Redakce nezapomněla ani na tvorbu pro děti (Ludvík Mühlstein /Láďa hlásí finále s ilustracemi Adolfa Borna/,František Heřmánek, Ivan Nový, Václav Habr /umělecký pseudonym ředitele Václava Vejsady).
Za zmínku též stojí literární debut dvojice Šimek - Grossmann, Besídka zvláštní školy, ilustrovaná Jiřím Šlitrem a opatřená úvodním slovem Jiřího Suchého. Grafická úprava byla dílem výtvarníka Semaforu Václava Požárka.

Nakladatelství se snažilo také prosadit na celostátním trhu vydáváním levné lidové četby. Vznikly tak edice Česká čtyrkorunovka (později po zvýšení ceny přejmenovaná na Českou četbu) a Statečná srdce.
Úspěšnost čtyrkorunovky byla zaručena například jmény: Jaroslav Žák, A. C. Nor, Karel Klostermann, Eliška Krásnohorská, Zdeněk Jirotka, J. Š. Baar, Ignát Hermann, Karel Čapek, Nina Bonhardová, K. M. Čapek-Chod, Jaroslav Durych, František Křelina, K. V. Rais, Karel Poláček, Josef Knap, Jan Morávek a další. Grafické úpravy edice se po vítězství v konkurzu stali Milan Kopřiva, Aleš Krejča a Václav Požárek.
Statečná srdce byla věnována především dětem a dospívající mládeži. Měla též podpořit skautské hnutí a jeho smysl pro morálku, romantiku a vztah k přírodě. Výzdobou edice byl pověřen ateliér Zdeňka Buriana.

V červenci 1968 byla sestavena ve spolupráci s výkonným redaktorem Věroslavem Mertlem redakční rada nakladatelského časopisu Arch. Členy rady se stali malíř Jan Cihla, historik umění Jiří Kuthan, rusista František Bráblík, básník Ivan Slavík, právník Miroslav Hašek a redaktoři Jan Mareš a Robert Sak. Arch přinášel eseje, úvahy, poezii, prózu, ukázky z dosud nevydaných rukopisů, věnoval se reminiscencím a návratům k zapomínaným autorům i textům. Zveřejňoval také recenze a glosy textů z celých Čech a Moravy. Mezi spolupracovníky se objevovala taková jména, jako například Jaroslav Seifert, Jan Čep, Josef Palivec, František Křelina, Zdeněk Kalista, Bohuslav Reynek, Kamil Bednář, Hugo Rokyta a další. Publikovány byly též texty Martina Heideggera, Alexandra Solženicyna, Stefana Georgeho. Grafická úprava byla dílem Jiřího Müllera. V každém čísle byla zařazena volná grafická příloha (Josef Váchal, Josef Čapek, Josef Šíma, Václav Hollar, Bohuslav Reynek). Vydání se dočkala pouze čtyři čísla časopisu. Páté číslo bylo připraveno, vysázeno, ale nesmělo se již zveřejnit.
Eseje většího rozsahu byly publikovány v edici Hlas (Josef Palivec, Emanuel Chalupný, Hugo Rokyta, Miroslav Hašek).

Srpen 1968 ještě neznamenal bezprostřední zásah do činnosti nakladatelství Růže, ale jeho pracovníci si byli vědomi, že k němu dříve nebo později dojde. Redakční práce dosáhla nevídaných obrátek. Roky 1969 (28 titulů) a 1970 (44 titulů), se staly historicky nejplodnějším obdobím nakladatelství.

V roce 1969 byl tehdejší šéfredaktor Robert Sak povolán na KV KSČ, kde si vyslechl, že měsíčník Arch je katolický časopis a bylo mu vyčteno vydání děl některých autorů. Záhy byl Arch zakázán a též bylo znemožněno vydání některých připravovaných titulů.

V roce 1970 došlo i na personální postihy. První na řadě byl ředitel Václav Vejsada, jelikož odmítl vymítit z redakce "pravicové živly". Tuto špinavou práci provedl mimořádný zplnomocněnec, inspektor KNV Zdeněk Čapek. Ten propustil členy literární redakce a některé další pracovníky. Likvidaci dokonal první normalizační ředitel František Podlaha (později autor tučných grafomanských románů z prostředí venkova).
Nucený odchod literární redakce způsobil, že se svého vydání nedočkala řada kvalitních děl, a některá ještě setrvačností vydaná, se octla ve stoupě.

V průběhu roku 1971 došlo k všestrannému úpadku nakladatelství. Publikační příležitosti dostali zejména autoři ochotni sloužit ideologickým požadavkům tehdejší moci - a tak se v krátké době stalo z prosperujícího podniku bezvýznamné regionální vydavatelství (bez Růže v názvu), pyšnící se například ročenkou Přední budovatelé socialistické společnosti v Jihočeském kraji. Přesto ale sítem propadlo v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století několik kvalitních děl Vladimíra Müllera, Petra Pavlíka, Mileny Brůhové, Niny Bonhardové, Miroslava Huleho či Zdeňky Bezděkové. Mimo politickou ideologii stály i kvalitní knihy s přírodní tématikou Ludvíka Mühlsteina či pohádková kniha Miloše Drdy.

V prosinci 1989 vzniklo Občanské fórum jihočeských spisovatelů na jehož popud rada KNV odvolala dosavadního ředitele a na základě konkurzu se stal novým ředitelem básník Miroslav Hule. Nakladatelství se pokusilo navázat na násilně přerušenou práci v roce 1970. Prvním krokem byl návrat k názvu Růže s původní Solperovou značkou. V edičním plánu se objevily některé reedice (Rada, Seifert) a některé nové knihy. Obnovena byla edice Statečná srdce, ale vyšly v ní pouze povídky Jacka Londona. Na časopis Arch měl navázat kulturní zápisník Rozeta, který se také žel dočkal jediného čísla. Dům, v němž nakladatelství sídlilo byl prodán v malé privatizaci a Okresní úřad České Budějovice, na který po zániku krajů přešla funkce zřizovatele, nakladatelství zrušil. Následovala transformace na společnost s ručením omezeným v majetku několika společníků, včetně posledního ředitele Miroslava Huleho, kteří vyvíjeli pokusy získat pro svou nakladatelskou činnost dům v centru Českých Budějovic. Jejich představy velkého nakladatelského domu nebyly naplněny - a tak bylo rozhodnuto o likvidaci firmy dříve, než mohl vzniknout oficiální ediční plán.

Přes deset následujících let Růže spala a Věroslav Mertl v roce 1998 v knize Tamary Pršínové "Nakladatelství Růže 1958 - 1991"(nakladatelství Jelmo) dokonce uvedl, že každá snaha je patrně marná a připomíná umělé dýchání pro zcela kómatizovaného pacienta. Snaha Miroslava Huleho se mu sice jevila jako opravdová, přesto však v závěru své pesimistické stati uvedl, že za smuteční kytice položené na rakev Růže považuje čtyři čísla Archu a datem skutečného zániku Růže je pro něho osudový rok 1969. Tehdy stále ještě netušil, že se stane nositelem Státní ceny za literaturu a patrně ho ani ve snu nenapadlo, že mu za sedm let vyjde po pětatřiceti letech pod značkou Nakladatelství Růže vzpomínková kniha "Časy a nečasy", v níž je mnohé z historie Růže vysloveno.

Sestaveno na základě údajů uvedených v knize Tamary Pršínové
"Nakladatelství Růže 1958 - 1991"
(nakladatelství Jelmo

Od Nového roku vše na novo s tím rozdílem, že z nepřehledné šedi velkého množství lidí, kteří se kolem nové Růže dosud točili, vystupují stále jasněji obrysy přátel, nepřátel, závistivců, záškodníků a jiných íků a ivců. Jako by byl rok 2005 rokem prozření. Na řadu přicházejí kontrasty. Z jedné strany úspěchy, z druhé starosti s personálem, rozkradenými knihami a jinými denně překvapujícími událostmi. A šup vzhůru na houpačce. Růže poprvé v televizi, zájem pražských renomovaných autorů o publikování v Růži, šup do toho rozchod se společníkem zaneprázdněným jinými aktivitami a jen málo zasahujícím do filosofie firmy, poskytujícím však pronájem prostor pro redakci a knihkupectví, šup na to stěhování do vlastních prostor a osvobození se od biče nájmů za suterén a kancelář v třetím patře činžáku - zkrátka radost na radost, ruce vyschlé od vápna, potřísněné barvami, telefonická jednání v montérkách, věčné tahání beden s knihami a v očích pomyslná cedulka provoz nakladatelství nepřerušen. Mělo to ale svůj význam. Cítil jsem se tehdy, jako bych sestoupil z toho třetího patra na pevnou zem a zbavil se tím všech nezdravých zbytků pýchy na své počínání a současně vystoupil ze suterénu a sešel se sám se sebou na té pevné zemi posílen o zdravou ctižádost, oproštěn od malichernosti, ješitnosti a komplexu některých Jihočechů. A pak přišly Vánoce. Za mnou šestnáct vydaných titulů, stoprocentní zvýšení obratu oproti prvnímu roku a přede mnou zas jen pár dní volna.

A je tu počátek roku 2006, v edičním plánu prozatím jedenáct titulů a přede mnou je vše, co už bude pro příště součástí jiných rubrik naší webové stránky.

Jan Houska - jednatel Nakladatelství Růže, s.r.o.

Čas za poslední padesátiletí několikrát nemilosrdně trhl oponou - a tak i Růže dvakrát zanikla, aby se teď potřetí pokusila z drobné sazeničky z roku 2003 rozkvést a upozornit tak čtenářskou veřejnost, že zmar je slovo, které je jí zcela cizí. Samozřejmě, že už to nemůže být tatáž Růže z konce šedesátých let minulého století, ani ta z roku 1990. Jako se mění naše tvář, mění se nutně i tvář její, ale ať jsou pro to důvody jakékoliv, vždy jsou pochopitelné. Nicméně jen duchem svého poslání může být stejná, věrná místům svého zrodu, jejich tradicím i půvabu, ale to vše jen za cenu trpělivého hledání těch, kteří to za Růži budou umět vyslovit. Nic jiného vlastně Růži ani nezbývá a ani jí nic jiného nelze do budoucna přát. Všichni ji pak budou zase obdivovat a četbou jejích knih posilovat.

Věroslav Mertl, duben 2006

Až příliš hutnou zkratkou charakterizoval Růži v třetím dílu svých Pamětí Václav Černý, tam, kde vypočítával nové kulturní přísliby druhé polovice šedesátých let: "V Českých Budějovicích počala vydávat katolicizující skupina Růže měsíčník Arch, byla mezigenerační, obnovila památku ušlechtilých Reynkových, chystala se k edici Durycha a Palivce." To bedliví strážci ideologické čistoty v podobě jakýchsi manželů Kolářových nebyli tak skoupí na slovo, když na stránkách obskurního časopisu Ateizmus (vydávaného bůhvíproč v Bratislavě) zazněl ještě patnáct let po našem umlčení jejich přísný hlas: "Podobně jako v celostátním měřítku i v podmínkách Jihočeského kraje byl nástup politického klerikalismu připravován postupně, zejména v teoretické oblasti. Nejvíce mu pomáhalo českobudějovické nakladatelství Růže, jež v roce 1969 přišlo iniciativně s nápadem vydávat měsíčník Arch, který byl mimo jiné zaměřen i na popularizaci náboženské tematiky, ale i nejznámějších postav současné buržoazní filozofie... Svědčí o tom i vlastní ediční program Růže, kde mezi tituly na rok 1969 je například 'větší valdštejnská trilogie' Jaroslava Durycha Bloudění, próza Tam téhož autora, Stín blaženosti Věroslava Mertla či Rty a zuby, lyrika křesťanského básníka Bohuslava Reynka, mezi často vydávané autory v nakladatelství Růže patřil i Josef Knap." A když už jsem věnoval tolik místa tomuto razantnímu zhodnocení naší práce (proti němuž by vlastně nebylo co namítat, nebýt jeho denunciačního účelu), nemohu nepřipomenout vyčítavý výrok Josefa Hotmara, úředníka právě znormalizovaného Českého ústřední knížní kultury: "Vy jste se stali pobočkou Vyšehradu."
Volil jsem právě takový vstup do svého vzpomínání, k němuž mne vyzvala redakce tohoto časopisu, z jednoho prostého důvodu: všechny tři uvedené citáty, jakkoliv odlišného původu i určení, míří ke skutečným příčinám našeho rozehnání v roce 1970. Aby však čtenář nebyl uveden do omylu: profil Růže, tak jak vešel do povědomí kulturní veřejnosti v samém závěru šedesátých let, se formoval od počátku onoho desetiletí po jistou dobu jako součást reformního proudu, přesněji řečeno té jeho vrstvy, jíž nešlo ani tak o "polidštění" socialismu jako spíše - sáhnu-li znova po slovech Václava Černého - o "duchovní obnovu osvobozením kultury". To usilování mělo své etapy, během nichž jsme postupně zpřesňovali směr, který jsme chtěli ve vydavatelském programu sledovat. Hledajíce svébytné místo na knižním trhu, jak už jsem psal ve vzpomínce na F. D. Mertha, nemohli jsme ani dospět jinam než k vydávání autorů, ať živých, ať mrtvých, jimž byla publicita dosud upírána. Tak jak to tedy bylo?
Stal jsem se členem literární redakce Krajského nakladatelství v Českých Budějovicích roku 1962, kdy už počalo být zřetelné, jak těsný je původní statut těchto podniků, který je v české vydavatelské činnosti odkazoval do zcela periferního postavení. Samo označení "krajské" jsme chápali jako omezující a brzy jsme je z názvu vymazali. Ta nesmělá změna firmy (pouze Nakladatelství České Budějovice) však současně ohlašovala i něco víc: totiž vůli po aspoň relativní nezávislosti na místních mocipánech, založené na ekonomické soběstačnosti. Vždyť z jejich úst nejednou vypadlo ono cynické: "My to přece platíme, tak budeme i rozhodovat!" V polovici šedesátých let jsme už měli za sebou první střetnutí s mocí, v němž jsme byli zařazeni mezi ty, co vedou útok "proti linii strany v ideologické a kulturní oblasti", a jež mělo za následek zákaz knihy Hlasy bez rámů, jakési ankety o moderním výtvarném umění. Ten konflikt měl zcela opačný účinek, než jaký sledovali naši odpůrci: my jsme nabyli na sebevědomí a utvrdili se v přesvědčení, že jsme na dobré cestě. Ostatně právě tehdy jsme dosáhli takové míry ekonomické soběstačnosti, že jsme se s radostí vzdali finančního příspěvku, který až dosud poskytoval zřizovatel, tojest Krajský národní výbor; přestalo tedy platit, že nás soudruzi platí. A abychom tento nový stav manifestovali jaksi i navenek, přestěhovali jsme celý podnik, který se zatím slušně rozrostl, ze stísněných prostor v zastrčené uličce za divadlem přímo na hlavní náměstí, pár kroků od radnice, navzdory silným slovům jejího tehdejšího prvního muže, že se tam dostaneme jen přes jeho mrtvolu. Snad jsme tenkrát, když jsme se v novém domě s číslem pět zabydlovali, ani nevěděli, že tam kdysi bývala knihkupecká a vydavatelská firma Ludolfa Emila Hansena, průkopníka nakladatelského podnikání ve městě. (Není to snad důkaz jakéhosi "genia loci" tohoto domu, jestliže v něm dnes, po Růži, působí vydavatelská společnost Vltava?) Tam, ve velké prosvětlené místnosti v třetím patře s výhledem na čtverec toho parádního rynku se Samsonovou kašnou vprostředku, se na pouhé čtyři roky usadila literární redakce. (Kde bychom tušili, že jen tak zoufale nakrátko!) Odtud pak vyšla ta skrovná řádka knih s označením Růže i pár čísel měsíčníku Arch, z místnosti, jejíž jednu dlouhou stěnu zdobila knihovna opatrovaná benjamínem redakce Janem Marešem, který nad ni umístil vlastnoruční koláž představující Lenina se Stalinem, zahloubané do četby edičního programu Růže. (Kde by nás napadlo, že je to vlastně zlověstné předznamenání!). Sem pak za námi rádi přicházeli autoři i spolupracovníci zvučných i méně známých jmen, ti mladší a zdatnější také za zuřivými ping-pongovými zápasy odehrávanými na zeleném stole v předpokoji, v takřečené "sokolovně". Název Růže byl Marešův a pochází z roku 1967. Mysleli jsme přitom na dějinnou tradici kraje, jehož pomyslné hranice jsme sice čím dál víc překračovali, ale do něhož jsme se, všichni ortodoxní Jihočeši, cítili být vkořeněni, stejně jako na analogii s květinou, kterou obdarováváme své blízké. Odůvodnění v tomto duchu jsme bláhově předložili nadřízeným a ti je - rázně smetli ze stolu. Vzpomínám na tu schůzi rady Krajského národního výboru, kde jsem zastupoval ředitele, na pohoršení, jež vzbudilo v kterémsi funkcionáři otřásajícím se odporem k tomu, že chceme navazovat na reakční "feudalistické" tradice, zatímco... Ano, docela vážně nám doporučoval pojmenovat nakladatelství tím "krásným, pokrokovým", k husitské tradici odkazujícím slůvkem Palcát. Představa, že bychom měli knihu připodobnit ke zbrani, jakou se mlátí po hlavě, byla vskutku povznášející, a tak jsme k jeho radě byli hluší. Zatím tedy zůstalo při starém. Leč sešel se rok s rokem, titíž úředníci, snad z obavy, aby nebyli označeni za "konzervy", nás už nechtěli pro změnu řídit ("vždyť vy sami tomu nejlíp rozumíte!") a my jsme přijali nový název, netušíce, že jen na pár let. Mladý Jan Solpera, dnešní profesor Vysoké školy umělecko-průmyslové, vytvořil firemní značku, o níž se nemohu zbavit dojmu, že náležela k nejlepším vůbec.

Ta útlá dívka plachého pohledu a skoupé řeči, která vstoupila do naší redakce někdy v roce 1963, nevypadala na to, že právě vešla budoucí velká spisovatelka. Mou pozornost, přiznávám, poutala spíše její průvodkyně neobyčejně půvabného zjevu. A z jejích úst jsme vyslechli, že přivádí svou přítelkyni Věru Linhartovou, která se pokouší psát, jeden rukopis už odevzdala jinde a druhý nabízí nám. Když jsme si její soubor próz zvláštního názvu Meziprůzkum nejblíž uplynulého přečetli, věděli jsme, že to bude objev, jaký se nevyskytuje každý den, a spěchali s jeho vydáním. Učinili jsme tak prakticky nastejně s Mladou frontou, kde vyšel její Prostor k rozlišení. Irena Zítková, jeho redaktorka, sice tehdy v časopise Knižní kultura přiznala, že Linhartová "není naším redakčním objevem", ale náš primát už zamlčela. Já jsem na něj byl vždy patřičně hrdý a snad jsem to Věře při občasných návštěvách Alšovy jihočeské galerie na Hluboké, kde působila pět let jako historička umění, dal dostatečně najevo. Naše styky, třebas řídké, byly přátelské, dané i mým zájmem o stejný druh umění, jemuž se věnovala. Naposled jsem zval Věru Linhartovou ještě před její emigrací na jakési bláznivé shromáždění v českobudějovické Besedě a milý dopis, ve kterém s poděkováním právem odmítla, mám podnes ve svém archivu.
O něco později se mezi autory českobudějovického nakladatelství objevila dvě slavná jména. Vydali jsme totiž pro Spolek českých bibliofilů báseň Jaroslava Seiferta Prsten Třeboňské madoně, kterou upravil a frontispisem opatřil Cyril Bouda. Celý náklad byl tištěn na ručním papíru, z toho prvních dvě stě kusů z původního dřevorytu s podpisy obou autorů, a několik výtisků svázal do kůže umělecký knihař Ladislav Hodný st. V témže roce se Prsten Třeboňské madoně jako jeden z prvních našich titulů dočkal reedice. Jaroslav Seifert se k nám ještě jednou vrátil, a sice v skrovné podobě básně Hřbitov v Horní Vltavici, která otevírala první číslo měsíčníku Arch, jak o tom ještě bude řeč. Cyril Bouda, pokud vím, pracoval pro Růži rád, a ze všeho nejraději - vedle dalších tří titulů - na knize, která mu byla mimořádně blízká, ale jejíhož vydání se stejně jako autor nedožil. Byl to obsáhlý soubor Jihočeských pověstí Radovana Krátkého, rozvržený do dvou dílů, k nimž navrhl obálky, předsádky v podobě svébytně pojednaných map jižních Čech, dvacet barevných a desítky černobílých ilustrací. Rukopis upravil pro tisk jeho syn Jiří, malíř "železničních" žánrů, který se už předtím podílel na úpravě dvou našich úspěšných knih. Návštěva u Cyrila Boudy v jeho rokokovém domě na okraji zahrady Lobkovického paláce a rozmluva o knižní podobě Jihočeských pověstí náleží k zážitkům, na něž se nezapomíná. O to víc mne mrzelo, že knihu jsme už nestihli vydat. Normalizační vedení Růže o ni nestálo, a tak se teprve letos, žel, dávno po smrti obou umělců, ujímá vydání Jihočeských pověstí vimperské nakladatelství VIK, jehož zásluhu poněkud snižuje, že tak činí ve značně omezeném rozsahu.
Bibliofilským tiskem Seifertovy básně jako by dostala nový impuls řada poezie, jejíž jednotlivé tituly byly tištěny podle návrhu výtvarníka Jiřího Tichého, dnes předního tvůrce nekonvenčních tapisérií, na volných listech kvalitního papíru. Tak v ní dostal slovo Ivan Diviš, básník z největších, tehdy pečující o poezii v nakladatelství Mladá fronta, jehož redaktoři nám, začátečníkům v branži, byli nápomocni radou. Josefu Jedličkovi v Sešitech bylo Sursum, desátá básníkova kniha, "zatím snad vrcholem díla, ale jistě křižovatkou" a podobně soudili i jiní, třebas Vladimír Vokolek či Miloslav Topinka. Divišovi se v Budějovicích líbilo; mám v živé paměti bouřlivou noc, kterou jsme s ním strávili návštěvou v poněkud procovsky zařízené domácnosti v jednom ze starých budějovických domů, a péči, s jakou jsme znaveného básníka kránu ukládali na provizorní lůžko v redakci. Bylo pak jen přirozené, že během dalších tří let vyšly v této řadě, po vnější stránce poněkud modifikované, skladby básníků nevydávaných či opomíjených. Tak nejdříve Mareš oslovil Ivana Slavíka. Ten do Růže přivezl původní sbírku Hlohový vítr, jejímž vydáním v úpravě Jaroslava Šerých se zase vracel do české literatury. Deštivý den, v jakém jsme ho provázeli městem při první návštěvě, mi také utkvěl v paměti. Hořovický Slavík zakotvil tehdy v Růži i jinak: to když přijal členství v redakční radě měsíčníku Arch, na jejíž schůzky pilně dojížděl. Tam se utvářela přátelská vazba trvající podnes, utvrzena zevrubnou četbou mých rukopisů, na nichž jsem pracoval v čase, kdy jejich vydání bylo vyloučené; za jeho cenné rady jsem mu podnes vděčný. Škoda že už nám nebylo dopřáno realizovat Slavíkův autorský výběr z vlastních překladů světové poezie, chystaný k vydání pod názvem Lampa útěchy. (Snad jej vydá nakladatelství HH, jehož redakci jsem na něj upozornil.) Samozřejmě nemohl chybět ani Bohuslav Reynek, který po dlouhém odmlčení zadal Růži reedici Rtů a zubů. I on se posléze zapsal do kratičkých dějin Archu, a sice překrásným grafickým listem, připojeným, jak se mělo stát pravidlem, k jednomu číslu. A jak by mezi těmi, jež bylo naší ctižádostí čtenáři zprostředkovat, nebyl František Daniel Merth, vracející se tenkrát do duchovní služby! Jeho Orančinu píseň upravil a vyzdobil Jiří Müller, dlouholetý výtvarný redaktor Růže, stejně jako skladbu Františka Lazeckého Má paní hudba, věnovanou památce Antonína Dvořáka. Lazecký, neklame-li mne paměť, se redakcí spíše jen mihl, zatímco Merth sem přicházel poměrně často, než byl z Budějovic vyobcován na faru šumavského Strašína. Ale jak jsem vzpomněl v jiném textu, tam jsme ho zase vyhledávali my, nejprve při poslední společné cestě literární redakce před jejím rozehnáním a pak už jen jako jednotlivci... Velmi úspěšný Zlatý věk Růží, plastický obraz rozmachu rožmberského rodu zejména za vlády jeho posledních členů, slavných bratrů Viléma a Petra Voka, v neobyčejně kultivovaném podání Františka Kavky, měl podle mé představy zahájit volnou řadu knih inspirovaných dějinami jižních Čech. Že to bylo šťastné zahájení, potvrdil ve své recenzi Kavkovy knihy Josef Válka: "Tato publikace je však přece jen daleko víc než tradiční lokální historická monografie. Pokud ji za lokální lze vůbec považovat, razí tomuto žánru zcela nové cesty - nebo lépe řečeno vrací tento žánr na nové vědecké úrovni jeho nejlepším tradicím." Ano, brněnský historik kupodivu přesně postihl programový záměr této ediční řady, pro niž jsem si přál získat české historiky prvního řádu, aby jej naplnili na nejvyšší úrovni, nahlížejíce dějiny jihočeského kraje pod nejrůznějšími zornými úhly. Tak Františka Kavku jaksi doplnil Alois Míka pohledem do rožmberského hospodaření v knize Osud slavného domu, navázat na oba měl Josef Polišenský, od církevních historiků Jaroslava Kadlece a Karla Dolisty jsem si vyžádal rukopisy mapující kulturní přínos jihočeských klášterů Zlaté Koruny, Vyššího Brodu a Milevska a poohlížel jsem se po autorech dějin Českých Budějovic, Tábora, Českého Krumlova a podobných jihočeských měst.
Právě když tento projekt nabýval přesnějších obrysů, vstoupil mezi naše autory velký Pekařův žák Zdeněk Kalista, jehož slibné dílo násilně přerušil komunistický kriminál. Nemýlím-li se, do Růže ho přivedl Ivan Diviš a Kalista pro ni přichystal soubor medailonů Tváře ve stínu, svědectví o setkáních s Antonínem Sovou, Karlem Tomanem, S. K. Neumannem, Jiřím Weilem, Vítězslavem Nezvalem, Františkem Halasem a dalšími. Rukopis vznikl jako vedlejší produkt Kalistových pamětí Po proudu života. "Nevešly se do stavby a rytmu mých pamětí," psal o svých medailonech sám autor, "a přece jsem nemohl odolat, abych se do těchto 'tváří ve stínu' nezadíval pozorněji - už proto, že v souhře mé minulosti znamenaly víc než pouhé náhodné setkání, cosi skoro osudového. I rozhodl jsem se, že tyto 'hovory s mrtvými' (snad odraz starých barokních Gespräche aus dem Reiche der Toten) vypíši ve zvláštní knize - jakémsi druhém proudu svých vzpomínek." V čase, kdy Jan Mareš chystal Tváře ve stínu už k tisku, seznámil jsem Zdeňka Kalistu se svým projektem volné řady historických monografií, tehdy se sotva rozbíhající, a požádal jsem ho, zda by pro ni nenapsal knihu z oboru mu nejbližšího - o jihočeském baroku. Pan docent (profesorem byl jmenován o něco později) se dlouho nerozmýšlel a přikývl, troufám si povědět, že s potěšením. Z jižních Čech sice nepocházel, ale už dávno, od dvacátých let, kdy v černínském archivu v Jindřichově Hradci počínal svá barokní studia, se mu staly "krajinou duše", jak pěkně pověděl Vít Vlnas. Úvod ke své vzpomínkové knize napsal Kalista 18. března 1967. A hle: Řeč před prahem, vstupní řádky do monografie o jihočeském baroku, je datována jen o málo později - 4. července. Takže asi po roce jsem už listoval objemným rukopisem s překrásným a výstižným názvem Století andělů a ďáblů, který nezapřel básníka rodem. Za čas jsem autora u jeho stolu v pražské Slávii seznamoval s redakčními zásahy, kterých bylo jako šafránu, neboť Kalista byl pečlivý mistr slova, s typografickou úpravou Jiřího Müllera a se znamenitými fotografiemi barokní architektury z jižních Čech, které pro knihu pořídil nezapomenutelný Alexandr Paul. Vydáním Tváří ve stínu a Století andělů a ďáblů jsme chtěli přispět - podobně jako u jiných autorů Růže - ke splátce velkého dluhu, jaký vůči němu česká kultura měla: poslední knihy jednoho z největších zjevů moderního dějepisectví vyšly v roce 1947. Devět let byl Zdeněk Kalista vězněn a tepve šest let po svém propuštění ospravedlněn. Nabídka vydat mu dvě knihy byla naším podílem na rehabilitaci Kalisty jako autora. Rád se chlubím - budiž mi prominuta ta domýšlivost - naším prvenstvím v tomto ohledu. Tváře ve stínu byly vůbec první prací Zdeňka Kalisty vydanou po více než dvacetileté nucené odmlce. (Pro úplnost: v témže roce, 1969, vydal Odeon jeho překlad Lucrezie Borgii, velké monografie italské historičky Marie Bellonciové.) Text na záložce Tváří ve stínu už ohlásil Století andělů a ďáblů, jenomže zatímco výrobní lhůty tehdejších tiskáren se měřily na roky, mocenská mašinérie Velkého bratra i jeho domácích pochopů pracovala na plné obrátky a zasáhla proti nám, dříve než jsme je stihli vydat. Normalizátorům Růže byl Kalista ideologicky nečistý, dokonce se ani nenamáhali mu rukopis vrátit, jen mu sdělili, že jej nevydají, a snad i zaplatili urážlivé odstupné. Konečný verdikt, sotva došel k mému sluchu (to už jsem pracoval ve zdejší slévárně), jsem panu profesorovi sdělil v prosinci 1970. "Je to záležitost hanebná," stačil jsem si jen bezmocně povzdechnout v dopise. Pokus vymoci vydání rukopisu cestou práva ztroskotal; advokát, jehož jsem na přání profesora Kalisty navštívil, nebyl ochoten jeho zastoupení převzít. Trvalo potom téměř pětadvacet let, než Století andělů a ďáblů nabylo knižní podoby. Stalo se tak na vysoké úrovni péčí editorů Zuzany Pokorné a Víta Vlnase v pražském nakladatelství HH. Důstojná prezentace, jaké se knize jednoho listopadového večera 1994 v strahovském klášteře dostalo a k níž jsem snad také trochu přispěl, odpovídala autorovu významu.

Ve svých netištěných vzpomínkách zaznamenal Věroslav Mertl, že naše redakce přijala jeho rukopis povídkového souboru Stín blaženosti v únoru 1967. Muselo to tedy být krátce předtím, co nám výtvarný redaktor Jiří Müller pověděl o svém vzdáleném příbuzném, který se zabývá psaním a občas mu noviny něco otisknou. Do Růže ho přivedl Jan Mareš, v jehož redakci vyšla o dva roky později Mertlova knižní prvotina, typograficky upravená a v dokonalém souznění ilustrovaná Jiřím Müllerem. Z účastníků rozmluv na pravidelných pondělních večerech v naší redakci se pak, zatím bezděky a nenápadně, utvářelo jádro budoucího redakčního kruhu měsíčníku Arch: kromě Mertla a nás dvou redaktorů, Mareše a mne, sem ještě chodil Mertlův přítel, poněkud estétsky založený právník Miroslav Hašek. Ale už v polovici bláznivého roku 1968 zasedl Mertl k redakčnímu stolu Růže s hlavním posláním řídit měsíčník Arch, jehož první číslo vyšlo v březnu 1969, tištěno na volných listech podle grafické úpravy Jiřího Müllera v malé tiskárně kdysi bratří Řimsů v Blatné. Redakční radu - kromě Mertla jako odpovědného redaktora - tvořili básník Ivan Slavík, malíř Jan Cihla, mladý historik umění Jiří Kuthan, rusista František Bráblík, právník Miroslav Hašek a redaktoři Růže Jan Mareš s Robertem Sakem. V Přizvání k účasti, vstupním textu prvního čísla, takto formuloval Mertl, jehož redakční rada pověřila psaním pravidelných úvodních komentářů, oč Archu půjde: "Nuže naše krédo je nesmírně jednoduché: být pravdiví sami k sobě a jevy a věci kolem sebe nazývat jmény, která obstála v zkouškách staletí a která tudíž mohou být základem vzájemného porozumění. Jsme si totiž až příliš dobře vědomi toho, že od vynálezu knihtisku poztrácelo psané slovo téměř všechny své rodové predikáty a úctu a že to byl vlastně první krok k rozrušení vnitřní jednoty každé lidské bytosti, jak to ostatně dokazují naše nejnovější dějiny. Proto si myslíme, že vracet slovu jeho původní význam, čistotu, barvu i vůni znamená zároveň vracet člověku jeho poztrácenou jistotu a také naději, že vstoupí konečně do své historie v celé totální a nezastupitelné podobě. Koneckonců už samo místo zrodu měsíčníku Arch nás předurčuje k tomu, co chceme. Vždyť jižní Čechy jsou v jistém slova smyslu zemí v zemi, skutečným venkovem, který kromě toho, že trvá, že jest, přímo volá svou velkou duchovní a myslitelskou tradicí po návaznosti a odhalování těch zdrojů, které jsou jen zdánlivě mrtvé. A co jiného znamená kontinuita myšlení než úctu ke slovu, které prošlo hrdlem věků a které může být i mírou našeho úpadku či vzepětí?" Tato představa naprosto ladila s edičním profilem Růže, a proto jí také ředitel, tolerantní a svobodomyslný Václav Vejsada, dal plnou volnost.
Arch tiskl eseje, úvahy, poezii, prózu (také ukázky z knih chystaných v Růži), recenze a glosy kulturního dění ponejvíce v mimopražských místech a věnoval se i reminiscencím a návratům zapomínaných osobností a textů. Volné přílohy, připojené, jak už jsem se zmínil, ke každému číslu, pocházely z grafických dílen Josefa Váchala, Josefa Čapka, Josefa Šímy, Václava Hollara a Bohuslava Reynka. Básnickou tvorbu v Archu představovali mezi jinými Jaroslav Seifert, Josef Palivec, Ivan Slavík, Karel Zlín, František Listopad, Ivan Diviš, Josef Suchý, Simonetta Buonaccini, Stefan George, prozaickou Jan Čep, František Křelina, Alexander Solženicyn, Josef Forbelský, Karel Bodlák, publicistickou Pierre Teilhard de Chardin, Martin Heidegger, Zdeněk Kalista, J. L. Fischer, Miloš Dvořák, František Kutnar. Překlady byly vždy původní, pořízené na objednávku redakce (Otakar Veselý, František Bráblík a další). Publikaci esejů většího rozsahu, než by unesl časopis, měla sloužit průvodní edice Hlas, vyznačující se bílou obálkou v střízlivém typografickém řešení Jiřího Müllera. Zahajovací svazek Poezie stále budoucí Josefa Palivce provázela slova Miloslava Topinky: "Kdyby trval onen zvyk volit knížete mezi básníky, byl by jím dnes Josef Palivec... Pokud jihočeské nakladatelství Růže začíná novou ediční řadu Hlas právě eseji Josefa Palivce, není to náhodná volba. Je to přesně a nezaměnitelně onen kámen základní, který je dán." (Básníkova mocná postava a vůbec celý jeho noblesní zjev spolu s živým vyprávěním o komunistických kriminálech náleží v mé paměti k nejpevněji usazeným zážitkům z působení v Růži.) Z pozůstalosti táborského rodáka, svérázného myslitele Emanuela Chalupného vyšla v Hlasu studie o sochaři Františku Bílkovi - tvůrci a člověku, germanista Hugo Rokyta pro ni připravil první české vydání svého Jihočeského zámku korneta Rilka a posléze Miroslav Hašek, člen redakční rady Archu, v ní uveřejnil původní práci o Marii Teinitzerové, tvůrkyni tapisérií a zakladatelce umělecký dílen v Jindřichově Hradci.
Jakkoliv Archu vyšly pouhá čtyři čísla, tištěná v poměrně malém nákladu a prodávaná pouze v knihkupectvích a předplatitelům, ohlas, jakého dosáhl v kratičkém čase pouhých čtyř měsíců, byl nečekaně velký. "Tedy ten Arch se prezentuje výborně," pochvaloval si v dopise redaktoru Mertlovi Václav Černý. "Buď jak buď, je v zájmu naší kultury, aby se udržel. Já za svou osobu se milerád přihlašuji za jeho přítele a občasného přispěvatele." Na Františka Křelinu dělal "moc dobrý dojem... také pečlivostí, promyšleností, zřetelnou vážností, tím, že to myslí doopravdy". Ozval se i František Hrubín: "Je to moc pěkné čtení, připomíná mi to dávné doby, kdy se časopisy dělaly z lásky a nadšení, nikoliv z oficiální nutnosti a pohnutek... Rád bych se viděl na stránkách vašeho měsíčníku." Velkou radost měl z Archu Jan Čep, když mu jej do Paříže přivezl brněnský Adolf Kroupa.

Když v srpnu 1968 vjely na ten nádherný čtverec budějovického náměstí sovětské tanky a zastavily takřka před domem Růže, namočili jsme kdesi poskládané rudé praporky do tuše a vyvěsili je na znamení smutku z oken redakce. Byly to - snad se mohu k tomu paradoxnímu stavu naší mysli přiznat - nejsvobodnější dny našich životů. Ale věděli jsme, aniž to kdokoliv z nás vyslovil, že co se právě děje, dříve či později povede k našemu konci. A tak jsme se o to horečnatěji vrhli do práce. Když se dnes ohlédnu zpátky, vidím neuvěřitelné: čas nastupující normalizace, rok 1969 a větší část roku 1970, byl nejplodnějším údobím z celé více než třicetileté éry budějovického nakladatelství. Nikdy předtím, ani nikdy potom z něho nevyšlo tolik dobrých knih a v takovém množství - za dva roky celkem 67 titulů, tj. téměř dvakrát tolik co v předchozích dvou létech, o následujících ani nemluvě. To dvouletí velkého rozmachu před pádem nemohlo být uvedeno přiléhavěji, než jak se stalo: polobibliofilským novoročním tiskem dosud knižně nevydaného souboru próz Jaroslava Durycha s názvem Tam v elegantní typografii Jana Solpery, který pak dal vnější podobu i naší reedici Bloudění. Oba tituly vzbudily značnou pozornost; Bloudění uvítal, tehdy už z vlny Svobodné Evropy, Ivan Diviš. Vydání tří knih jednoho z největších zjevů moderní české prózy (vedle zmíněných dvou ještě také Písně o růži) bylo výsledkem našeho úspěšného jednání se spisovatelovým synem Václavem Durychem. Podařilo se nám získat právo i na první úplnou domácí edici Služebníků neužitečných a na vzpomínkový Kouzelný kočár, uvažovali jsme rovněž o básnickém díle, ale nic z toho - jak bude ještě řeč - jsme už nestihli. Co se naopak podařilo dokončit, byl rozsáhlý výbor z povídkové tvorby velkého šumavského rodáka Adalberta Stiftera v překladu Anny Siebenscheinové a s doslovem Huga Siebenscheina. Výbor, rozvržený do tří dílů (Hvozd, Brigita, Potomci), nekonvenčně vyzdobil krumlovský malíř Jan Cihla. Příslib návratu k tradičním hodnotám, tak jak jej ohlašovalo první číslo Archu, se naplňoval i založením knižnice Venkovský román. Její editor Jan Mareš vypracoval dlouhodobý program, rozložený zhruba na jedno desetiletí při dvou až třech titulech ročně. Edice měla zahrnout na prvním místě českou tvorbu, ale nevylučovali jsme ani vybraná díla evropského, případně světového venkovského románu. Typografická úprava byla svěřena již osvědčenému Janu Solperovi, který jako značku edice zvolil motiv staletého dubu, opakující se na několika místech knihy (na přebalu, vazbě, titulním listu). Kromě zahajovacího svazku, kterým byl Sovův Tóma Bojar, stačili jsme však v ní vydat už jen venkovskou kroniku Josefa Knapa Muži a hory, která představovala jediné mé setkání s tímto spisovatelem vřelého srdce. Po dlouhých letech jsem se už mohl poklonit pouze jeho památce na hřbitově v Železnici, nedaleko rodného Podůlší, vesničky z okraje Českého ráje. K výboru ze Stifterových povídek a k Venkovskému románu se přimykala reedice vzpomínkové knihy divadelního režiséra Jiřího Frejky Outěchovice, která se poprvé objevila na knihkupeckých pultech za druhé světové války. Tenkrát ji pro Vyšehrad upravil a ilustroval Jiří Trnka a mým snem bylo přimět ho k tomu, aby se k ní vrátil buď zcela nově, nebo podstatně rozšířil omezený počet svých tehdejších litografií v knize. Vydal jsme se za ním po předchozí písemné domluvě do Prahy, do jeho ateliéru v Konviktské ulici, společně s přítelem Mertlem, který tu návštěvu, o to víc nezapomenutelnou, protože k ní došlo krátce před Trnkovým úmrtím, popsal v jednom ze svých půvabných fejetonů pro někdejší Lidovou demokracii. Když umělec usedl za svůj těžký dubový stůl a opřel o něj mocné ruce, vypadalo to, jako by z něho vyrůstal. Se smutkem v tváři nám ukazoval nátisky ilustrací k nejnovějšímu vydání Broučků a porovnával je s originály; vskutku barevnost, jaké dosáhla tiskárna, na jejíž práci si stěžoval, měla k nim hodně daleko. Má nabídka ho viditelně potěšila, ale s politováním ji odmítl pro velký nával práce, z níž uvedl, jak si ještě pamatuji, výzdobu Carollovy Alenky z říše divů pro jisté americké nakladatelství a hlavně úkol pro českého umělce nejčestnější - ilustrovat Babičku. Ani jedno, ani druhé už mu bohužel nebylo dopřáno vykonat. Úpravy Outěchovic se tedy ujal Jiří Müller, který je velmi přiléhavě vyzdobil za použití motivů z lidových výšivek a perníkových forem; z depozitářů Národopisného oddělení Národního muzea nám je ochotně vybrala a připravila k fotografování paní doktorka Alena Plessingerová. Část nákladu dal Müller svázat namísto obvyklého plátna do zeleného manšestru se zlatou ražbou s motivem jelena, který ještě zopakoval na frontispisu a v závěru knihy proti tiráži jako symbol onoho "vyprávění o rodu dědičných svobodných myslivců Frejků v Outěchovicích a o světě kolem nich", jak ostatně zní podtitul této rozkošné knížky. (Posluchačům rozhlasu ji po létech vlastní citlivou úpravou připomněl režisér Otakar Bílek s několika herci, z nichž největší podíl připadl znamenitému Janu Kačerovi v úloze vypravěče.)
Z původní prozaické tvorby jsme tehdy uvedli knihy Věroslava Mertla a Jana Kameníka, jež dokonale souzněly s naším edičním programem. Mertl se mohl dokonce stát jakýmsi kmenovým autorem Růže. Jeho nadějné prvotiny, povídkového souboru Stín blaženosti, o kterém jsem se již zmínil, si velmi cenil Bedřich Fučík, ostatně velký příznivec celého Mertlova díla: "Navazuje se zde zřetelně, ale zcela samostatně na Jana Čepa a prózy Františka Hrubína, ale jde se dál, do zcela dnešního kontextu české prózy jak závažností slova, tak vedením věty a úsporností skladebnou, především však dobytím nového prostoru, který většinu dnešní prózy přesahá." V Růži vydal však Mertl už jen novelu Nám po tomto putování, než se stal pro ty, co přišli po nás, nepřijatelným. Pod uměleckým jménem Jan Kameník se skrývala osamělá a téměř neznámá básnířka Ludmila Macešková, která čekala se svou knihou povídek Učitelka hudby, než se jí ujala Růže, téměř třicet let.
Vzrušené debaty, které jsme v literární redakci vedli asi tak od polovice šedesátých let, byly ponejvíce ohledáváním cest, jak dosáhnout ekonomické soběstačnosti a prosadit se na českém knižním trhu. Právě z nich vykrystalizoval projekt dvou levných knižnic, o něž pak s řadou externích spolupracovníků pečoval sám ředitel Vejsada, aby jimi nezatěžoval naši redakci. Byla to nejprve Česká čtyrkorunovka, později přezvaná na Českou četbu (svazek za pět korun), nabízející čtenářům ve velmi jednoduché podobě široký výběr titulů ze staršího i novějšího českého písemnictví, především takových, které zaručovaly co největší odezvu. Zastoupeni v ní byli Jaroslav Žák, A. C. Nor, Karel Klostermann, Eliška Krásnohorská, Zdeněk Jirotka, Jindřich Šimon Baar, Ignát Herrmann, Karel Čapek, Jaroslav Durych, František Křelina, Karel Václav Rais, Karel Poláček, Josef Knap a další. Vnější podobu jí dal tehdy mladý knižní grafik Aleš Krejča, jehož návrh vyšel vítězně z vypsané soutěže. Jakkoliv literární kritika nepřijala edici zcela souhlasně, čtenářský, a tedy i obchodní úspěch byl jednoznačný. Za tři léta své existence (1968-1971) obsáhla 35 svazků, jejichž náklady se pohybovaly od padesáti do sta tisíc. O něco později jsme k ní připojili edici Statečná srdce, která měla v obdobném technickém provedení - výzdoba však byla svěřena ateliéru Zdeňka Buriana - uspokojovat zájem dětí a dospívající mládeže o levnou dobrodružnou četbu. Zlatý máj, odborný časopis pro dětskou literaturu, v ní shledal "přesnou cestu, jak vyhovět čtenářské potřebě po zábavnosti, aniž snižuje úroveň pod únosnou mez". Tak či onak obě knižnice nejenže zakládaly nezávislost Růže, ale zároveň "vydělávaly" na náročné (a tedy "ztrátové") záměry vrcholné fáze našeho působení v českém nakladatelském podnikání.

První signál nastávajícího zásahu proti nám zazněl v květnu 1969: staronoví krajští mocipáni označili Arch za "katolický časopis" a Růži vytkli, že vydává Durycha a že vyplatila Jiřímu Hochmanovi zálohu na chystanou Kroniku místodržení v Čechách, vtipnou persifláž událostí osmašedesátého roku s jedinečným souborem Haďákových karikatur. V září byl zakázán Arch (páté číslo už zůstalo jen v obtazích) a krátce nato nám Státní bezpečnost znemožnila vydat Hochmanovu Kroniku i tzv. Černou knihu, o jejíž reedici jsem jednal s Historickým ústavem; dva její muži zabavili jak obtahy Hochmanova textu s Haďákovými ilustracemi, tak jediný výtisk Černé knihy, který měla redakce k dispozici. (Do jaké míry se tak stalo na základě udání konfidenta z řad zaměstnanců, to zůstalo dodnes pouhým podezřením, po kterém pátrat by snad bylo nedůstojné.) V témže čase si likvidátoři objednali u spisovatele, českobudějovického lékaře Ladislava Ptáčka "znalecký posudek", o nějž se pak při svém pustošivém díle opírali. 6. prosince 1969 je datován jeden z nejhanebnějších výtvorů českého literáta, který v něm navrhoval: "Z nynější činnosti nakladatelství Růže je třeba odstranit nejprve tyto dvě hrubé závady: Pochybnou nepevnost ideovou a stejně pochybný záměr činnosti, sledující dnes jen a výhradně komerční cíle [!]. V oblasti ideové se nakladatelství v roce 1968 přiklonilo na stranu reakčního katolického světového názoru agresivního typu Durychova, jak to celkem nezastřeně hlásal nakladatelský časopis Arch od svého vzniku až do zastavení, snaže se vytvářet umělou konstrukci jakéhosi duchovního spojení mezi jižní Moravou a jižními Čechami, založeného na katolickém světovém názoru apod.... Po stránce formální bych navrhoval jako samozřejmé přejmenování jednotlivých knižních řad i návrat k staršímu označení podniku jako Jihočeské nakladatelství v Českých Budějovicích. Odmítnutí názvu Růže odůvodňuji jednak tím, že kamufluje starý feudalistický [!] názor na jižní Čechy jako oblast patřící ještě dnes aspoň k duchovnímu majetku Rožmberků, přičemž se dá snadno zapomenout, že rožmberská šlechta byla krajně katolická a protilidová, že šlo u nás po dlouhá léta o glorifikaci tohoto rodu jako rodu protihusitského a protikatolického postoje v české historii. Tento idealismus působí dnes, kdy katolicism jižních Čech je orientován protitřídně [!] a protisocialisticky, nejen anachronicky, nýbrž jako znak postoje protilidového a zastřeně protisocialistického. Do znaku dnešních jižních Čech patří jistě jiný emblém pěticípý než pětilistá rožmberská Růže..." Po tomto obžalovacím spise už nemohlo následovat nic jiného než rozsudek, a sice v podobě personálních postihů. První byl na řadě ředitel Václav Vejsada, zakladatel Růže a zejména tvůrce její obchodní politiky. Protože odmítl "očistit" redakci od "pravicových živů", byl sám za něj označen a v březnu 1970 odvolán. Úředníku, který to prováděl, na jeho řečnickou otázku: "A ty si myslíš, že to dělám rád?" odpověděl: "Ano, právě to si myslím." K čemu se nepropůjčil on, vykonal krajský kulturní (sic!) inspektor, vyslaný do Růže jako mimořádný zplnomocněnec. Propustil Jana Mareše i mne a donutil k odchodu též sekretářku a ekonomku, za kterýžto výkon se mu po létech dostane sladké odměny v podobě ředitelské funkce v totálně už "znormalizované" Růži. Zatím, v září 1970, se stal ředitelem ctižádostivý grafoman s posláním, aby likvidační dílo dokonal: nejenže vyprovodil z literární redakce posledního zbývajícího, Věroslava Mertla, ale doslova rozbil téměř celý ediční program, který jsme v předchozích létech vystavěli.
Tahle smršť smetla desítky zamýšlených a v nejednom případě už k tisku připravených titulů, z nichž uvádím ve smutném výběru Durychovy Služebníky neužitečné a Kouzelný kočár, o nichž už byla řeč, Jihočeské pověsti a Pohádky z jižních Čech Radovana Krátkého, Kruh viny Jana Knoba, Očarovanou Šumavu Josefa Váchala, Stálici Františka Lazeckého, Lampu útěchy Ivana Slavíka, Případ poezie Milady Součkové, esej Jarmily Otradovicové o básnickém profilu Jaroslava Durycha s úplným soupisem knižního díla od Ladislava Kuncíře, vzpomínkovou knížku Slávky Vondráčkové na Milenu Jesenskou, Teorii spolehlivosti Ivana Diviše, korespondenci Jana Čepa s Františkem Halasem, Březiniána Miloše Dvořáka, Dvojí svár duše s tělem Alberta Vyskočila, paměti Josefa Šusty a Emanuela Chalupného, Století andělů a ďáblů Zdeňka Kalisty, monografické dílo Jaroslava Švehly o nakladatelském domě Jana Otty s úplným soupisem jeho produkce (poprvé zakázané v roce 1948), kritické edice kronik Václava Březana a deníku Eugena Černína. Tři již vytištěné knihy skončily ve stoupě: Radovo Když se psalo T. G. M., zčásti již prodávané, sborníček Hlasy bezu rámů (již jednou zakázaný v rukopise) a druhé vydání Besídky zvláštní školy oblíbené dvojice Šimek-Grossmann, která v Růži knižně debutovala. Nové vedení Růže zastavilo též sotva zahájenou edici Venkovský román stejně jako úspěšnou a zavedenou Českou četbu a Statečná srdce. Co přišlo místo zrušených záměrů, hanba povědět. Jak bychom neopouštěli své dílo se smutkem! Ale přijali jsme ten úder vstoje, nikdo z nás nepadl na kolena. Pojednou se ukázalo, jakou výzvou jsou pro nás muži, jimž jsme napomáhali k návratu do čtenářského povědomí nebo k nimž jsme se uchylovali o radu. Jestliže desetileté věznění nezlomilo křehkého Zdeňka Kalistu ani drobného Bedřicha Fučíka, jak bychom neměli vydržet my, jejichž úděl je přece jen lehčí! Stále mám před očima povzbuzující gesto Bedřicha Fučíka, jímž mně odpovídal na pozdrav, když jsem odcházel z celonoční debaty v Mertlově bytě rovnou na ranní směnu do fabriky.
Tak vlastně během jediného roku 1971 nastal všestranný úpadek a v nejednom ohledu návrat až k prapočátkům budějovického nakladatelství. Růže - název kupodivu (vlastně bohužel) ještě nějaký rok přežil - ztratila posavadní autorské zázemí, jehož převážná část byla pro nové pány nepřijatelná, a na téměř dvě desetiletí se právem vytratila z povědomí kulturní veřejnosti. Zřejmě bláhový, jakkoliv upřímný pokus o její obnovu po listopadu 1989 ztroskotal. Růže stačila ještě vydat pár slušných knih, z nichž s konečnou platností poslední - a v tom je jakási útěcha - byla básnická sbírka Ne krví býků Františka Daniela Mertha. Nepřivítal ji nikdo menší než Ivan Diviš, aby se mimoděk stal autorem patrně posledního ohlasu na knihu s pětilistou růží ve znaku. Jeho slova vymezující posavadní úděl Merthovy poezie, "odsouzené k popelu a mlčení", se teď zplna vztahovala na Růži. Co zbylo, je už jen nostalgická vzpomínka a rád nerad dávám za pravdu Věroslavu Mertlovi, který tuhle krásnou kapitolu našich životů v nepublikovaných pamětech nemilosrdně uzavřel: "Marné žel byly pokusy zopakovat všechno ještě jednou... Kdo však dokáže dvakrát vstoupit do stejné vody? Ta odnesla během těch dvaceti let vše - velké osobnosti především... Ať je ten náš poslední pokus posuzován jakkoliv, se zánikem Archu, buď jak buď, zanikla vlastně i Růže už v tom osudovém roce 1969 a ta čtyři čísla mi připadají jak krásné smuteční kytice pietně položené na její rakvi."

Za pomoc při oživování paměti děkuji někdejším spoluredaktorům Janu Marešovi a Věroslavu Mertlovi. Hůře by se také vzpomínalo, nebýt diplomové práce Nakladatelství Růže (Profil českobudějovického nakladatelství v letech 1958-1991), kterou má dcera Tamara Pršínová obhájila na Karlově univerzitě v roce 1995. Nemenší dík, podtržený i tím, že kvůli mému působení nemohla studovat, náleží za to i jí.